Eďácké pohádky

Přečti dětem příběh o kamarádech z Edudadoo!

V jeskyních bývá tma. Ale v téhle nebyla. Kolem krápníků tady hopkala barevná světýlka.

Kdo by se opravdu dobře podíval, uviděl by uprostřed každého z nich malou postavičku s rozčepýřenými vlasy. S vlasy, které zářily. Tahle jeskyně totiž byla domovem edíků, národa malých tvorečků s velkýma očima, ještě většíma ušima a s neuvěřitelně pružnými tělíčky.

Byli tak pružní, že nepotřebovali nohy. Místo chození hopkali po bříšcích jako gumové kuličky. A i když mohli mít rukou, kolik chtěli, většinou je měli schované před zimou. Vypadali díky tomu trochu jako vlasaté hrušky. A každou z těch hrušek někdo polil jinou barvou.

Žili v jeskyni tak hluboké, že o nich zbytek světa nevěděl. A oni zas nevěděli o zbytku světa.

To se ale mělo brzy změnit.

Eda a světlo

Vždycky, když uslyšíte funila, musíte se hned schovat!“ vyprávěla Bábi a šedé vlasy jí přitom zablýskly. „Hezky daleko, do nějaké malé škvírky, jinak vás zalehne.“

V kruhu posluchačů to zašumělo. Otočila se k nejhlasitějšímu rozhovoru a řekla: „Edo, neruš a dávej pozor! Tohle je důležité!“

Oranžový klučina s ohnivými pačesy se zatvářil tak ukřivděně, že by každý, kdo ho neznal, snadno uvěřil, že celou dobu ani nehlesl. Ale sotva se Bábi otočila, už mu pusa zase jela: „Jenom nás straší, Dago, abychom se neztratili v jeskyni.“

„Já se žádnýho funila nebojím,“ prohlásil červený čahoun a nafoukl se do ještě větší velikosti.

Bábi si povzdechla. Takových edíků kolem ní sedělo asi tucet a Eda s Dagem nebyli jediní, kteří už chtěli jít domů.

Jenže mezi vším tím brebentěním najednou Bábi zaslechla jiný zvuk. Mnohem hlubší, rachotivý, při kterém se roztřese celé tělo. Naposled ho slyšela už pěkně dávno, ale dobře si ho pamatovala.

„Funil!“ vykřikla. „Všichni za mnou!“

Chvíli na to se v chodbě za nimi mihlo podivné světlo. Když se k němu ozvalo ještě zamručení, přidali do skoku i ti největší pochybovači.

Všichni se vmáčkli do hluboké praskliny, zhasli všechna světýlka a se zatajeným dechem čekali, až funil odleze.

Jenže on nikam nelezl. Funění a čvachtání bláta přicházelo pořád ze stejného místa.

Nakonec to Eda nevydržel a vykoukl ven.

Byl tam.

Dvě obrovské pracky šmátrající do jeskyně a za nimi hlava, na které svítilo jedno jediné oko.

Edovi nepřipadal strašidelný. Naopak, všechno to nemotorné funění, plácání a mručení ho čím dál tím víc rozesmívalo. Ale než si stihl funila pořádně prohlédnout, zasyčela za ním Bábi: „Edo, schovej se!“ Naposled kouknul na srandovní příšeru a sklouzl za ostatními.

Trvalo celou věčnost, než funil vycouval a odlezl tak daleko, že Bábi dovolila edíkům opustit skrýš. Sotva byli venku, rozhopkalo se hejno světýlek švitořících o společném dobrodružství do všech stran.

„Běžte domů a řekněte všem, ať do téhle části jeskyně nechodí,“ volala za nimi Bábi, ale nikdo ji už neposlouchal.

„Kde se loudáš, Edo?“ houkl Dago, když si uvědomil, že s ním kamarád nejde.

„Eee, ještě musím něco zařídit. Běž napřed, dojdu za chvíli,“ odpověděl Eda.

Dago se na Edu podezřívavě podíval, ale pak mu zakručelo v břiše a touha po jídle převážila nad zvědavostí.

Jakmile byl kolem klid, vyrazil Eda k místu, kde se plácal funil.

Bylo to tam celé rozryté. Hluboké brázdy se táhly celou chodbou, kam až Eda dohlédl. Nedalo mu to a vydal se po stopách. Strašně moc chtěl vědět, jak vypadá zbytek funila. Musí být obrovský, když neprolezl chodbou, ve které by si mohl Eda stoupnout Dagovi na záda a pořád by nedosáhl na strop.

Jenom jedno kouknutí a hned jdu zpět, říkal si Eda. Ještě jednu zatáčku, tam už určitě bude.

Ani nevěděl jak a najednou stál v tak obrovské jeskyni, že žádnou podobnou v životě neviděl. Už se chtěl otočit, ale v tom zahlédl slabé světlo. S novou energií za ním vyběhl.

Bylo dál, než si myslel. Za zatáčkou světlo zesílilo a za další zapálilo Edu v očích. Vylekal se, že na něj kouká funil! Skočil do nejbližší škvíry a poslouchal.

Buch, buch, buch, buch.

Po chvíli mu došlo, že to jen nahlas tluče jeho vlastní srdce. Jinak bylo všude ticho, a tak opatrně vykoukl.

Světlo tam bylo pořád, ani se nehnulo. Eda k němu pomalu vyrazil. Zářící skvrna dál rostla a rostla, Eda mhouřil oči, ale zvědavost mu nedovolila zastavit.

Najednou si uvědomil, že je v něm – ve světle. A jeskyně… skončila!

Může jeskyně skončit?

Ale jak jinak to mohl Eda nazvat? Stěny od sebe utekly tak daleko, že úplně zmizely, ze země tu rostly jakési obrovské hnědé krápníky se zelenými špičkami a nad nimi bylo nekonečné zářící modro!

Po funilovi ani stopa, ale tohle bylo mnohem lepší! Tomu doma nikdo neuvěří!

Dva spiklenci

„Kde jsi byl tak dlouho, Edo?“ zpražil Dago kamaráda, sotva Eda strčil hlavu do dveří. „Myslel jsem, že jsi na mě zapomněl.“

„Tomu nebudeš věřit, Dago!“ vyhrkl Eda a vlasy mu přitom jiskřily všemi odstíny oranžové.

„Tak to vyklop a neskákej kolem mě jako blázen!“ zlobil se Dago.

„Našel jsem konec jeskyně!“ vykřikl Eda.

„Jo? A co?“ zašklebil se Dago. „Tady je přece všude nějakej konec.“

„Ale ne, já nemyslím normální konec,“ nedal se Eda, „Já našel… no … opačný konec! Není tam žádná stěna, žádný strop, jen strašně moc světla a obrovský zelený věci!“

Dago na kamaráda ustaraně pohlédl a zeptal se: „Edo, ty ses zase praštil do hlavy?“

Eda se zaškaredil. „Nevěříš? Tak pojď za mnou!“ řekl a bez čekání vyskočil ze dveří.

„Počkej! Jasně, že jdu!“ křikl za ním Dago, několika velkými skoky Edu dohnal a hned vyzvídal: „Povídej, co všechno je na konci jeskyně? Nechytí nás daleko od vesnice funil, jak říká Bábi? Není tam moc zima?“

„Počkej, Dago,“ zarazil ho Eda. „Před ní ne!“

V cestě jim seděla Ada. Opřená o krápník si četla v obrovské staré knize a vypadala, že si jich nevšímá. Neznalý edík by si mohl myslet, že si jich skrz fialovou hřívu spadenou do očí ani všimnout nemůže. Jenže… tohle byla Ada! Dago okamžitě nejen zmlkl, ale přestal i dýchat.

Cestou kolem ní dělali, jakože nic. Už si skoro oddechli, ale v tom se jim za zády ozvalo: „Kampak se vy dva zase plížíte?“

„Co? My? My se neplížíme!“ ohradil se Eda. „Jdeme se projít.“

Ada zvedla oči od knížky a skrz škvíru ve vlasech se zadívala na Daga. Pořád ještě zadržoval dech a pomalu měnil barvu z červené na fialovou.

„Jasně, jako vždycky,“ uculila se Ada. „Mám zavolat Bábi rovnou, nebo ji mám nechat, ať si vás při nepleše chytí sama?“

„No dovol, s tím kamenem to byla nehoda! A ta houba tam taky neměla co růst. Jdeme, Dago!“ urazil se Eda a odhopkal pryč.

Dago nemohl z Ady spustit oči. Až když si byl jistý, že za nimi opravdu nejde, zalapal po dechu a hlesl: „To bylo těsný!“

Příště...

Bylo opravdu tak jednoduché projít okolo Ady? Chytí kluky Bábi nebo funil? Nebo to bude úplně jinak?

Jestli nechceš pokračování prošvihnout, přihlas se do Facebookové skupiny Edudadoo a zůstaň v obraze!

Facebook icon Instagram icon Youtube icon
Download on the App Store Nyní na Google Play