Pohádky o Edících

Edíků je plná appka. Přečti o nich dětem pohádku!

Eda a světlo

“Vždycky, když uslyšíte Funila, musíte se hned schovat!” vyprávěla stará Bábi a vlasy jí při tom zasvítily o něco jasněji. “Hezky daleko, do nějaké malé škvírky, jinak vás zalehne.”

Když její vyprávění nepřineslo očekávané ticho, řekla zvýšeným hlasem: “Neruš a dávej pozor, Edo! Tohle je důležité!”

Oranžový vlasatý klučina si přestal povídat s kamarádem a zatvářil se jako pozornost sama. Ale sotva se Bábi otočila, zašeptal: “Jenom nás straší, abychom se neztratili v jeskyni, Dago.”

“Já se teda nebojím,” prohlásil Dago a nafoukl se do ještě větší velikosti než normálně.

Bábi si povzdechla. Takových Edíků kolem ní sedělo v kruhu asi tucet a Eda s Dagem nebyli jediní, kdo už si chtěl jít hrát.

Jenže mezi vším tím dětským brebentěním najednou Bábi zaslechla jiný zvuk. Mnohem hlubší, rachotivý zvuk. Naposled ho slyšela už pěkně dávno, ale dobře si ho pamatovala.

“Funil!” vykřikla. “Všichni za mnou!”

Chvíli na to se v chodbě za nimi mihlo podivné světlo. Když se k němu ozvalo ještě zamručení, přidali do skoku i ti největší pochybovači.

Všichni se vmáčkli do hluboké praskliny, zhasli všechna světýlka a se zatajeným dechem čekali, až Funil odleze.

Jenže on nikam nelezl. Funění a čvachtání bláta přicházelo pořád ze stejného místa.

Nakonec to Eda nevydržel a vykoukl ven.

Byl tam.

Dvě obrovské pracky šmátrající do jeskyně a za nimi hlava, na které svítilo jedno jediné oko.

Ale Edovi nepřipadal strašidelný. Spíš nemotorný a srandovní. Zasekl se a přes všechno funění, plácání a mručení nemohl dál.

“Edo, schovej se!” zasyčela za ním Bábi a Eda neochotně poslechl.

Trvalo celou věčnost, než Funil vycouval a odlezl tak daleko, že se Bábi odvážila zavelet k rozchodu domů.

Hejno Edíků švitořících o společném dobrodružství se rozhopkalo do všech stran.

“Kde se loudáš, Edo?” zavolal Dago, když si uvědomil, že s ním kamarád nejde.

“Eee, ještě musím něco zařídit. Běž napřed, dojdu za tebou domů,” odpověděl Eda.

Dago se na Edu podezřívavě podíval, ale pak pokrčil rameny a odhopkal.

Jakmile byl kolem klid, vyrazil Eda k místu, kde se plácal Funil.

Bylo to tam celé rozryté. Hluboké brázdy se táhly celou chodbou, kam až Eda dohlédl. Nedalo mu to a vydal se po stopách. Strašně moc chtěl vědět, jak vypadá zbytek Funila. Musí být obrovský, když neprolezl chodbou, ve které by si mohl Eda stoupnout Dagovi na záda a pořád by nedosáhl na strop.

Jenom jedno kouknutí a hned jdu zpět, říkal si Eda. Ještě jednu zatáčku, tam už určitě bude.

Ani nevěděl jak a najednou stál v tak obrovské jeskyni, že žádnou podobnou v životě neviděl. Už se chtěl otočit, ale v tom zahlédl slabé světlo. S novou energií za ním vyběhl.

Bylo dál, než si myslel. Za zatáčkou světlo zesílilo a za další zapálilo Edu v očích. Vylekal se, že na něj kouká Funil, a tak skočil do nejbližší škvíry.

Ale všude bylo ticho. Opatrně vylezl. Světlo tam bylo pořád, ani se nehlo. Eda k němu pomalu vyrazil. Zářící skvrna dál rostla a rostla, Eda mhouřil oči, ale zvědavost mu nedovolila zastavit.

A najednou byl tam. Ve světle. A jeskyně… skončila!

Může jeskyně končit?

Ale jak jinak to mohl Eda nazvat? Stěny od sebe utekly na opačné strany tak daleko, že úplně zmizely. Ze země tu rostly jakési obrovské hnědé krápníky se zelenými špičkami a nad nimi bylo prostě nekonečné zářící modro!

Po Funilovi tu nebyla ani stopa. Ale tohle bylo mnohem lepší! Tomu doma nikdo neuvěří!

Příště...

Budou ostatní Edíci kamarádovi věřit? Co na to Bábi a ostatní starší? Vrátí se Funil?

Jestli nechceš pokračování prošvihnout, přihlas se do Facebookové skupiny Edudadoo a zůstaň v obraze!